Průpovídky 11 - Horor v písku
Horor v písku
Také se vám zdá, že jsou scénáře všelijakých filmových hororů víc a víc šílenější? Kam na to autoři chodí? Často mě napadá, zda to už nehraničí s nějakou duševní úchylkou, kterou si scénáristé kompenzují tím, že ji představí celému světu. Jak stárnu, začínám se hororům vyhýbat, občas mě totiž napadá, jestli se tím normální člověk nemůže nějak nakazit. A navíc mám ráda klidné spaní pokud možno s libými sny.
Horor se však může stát i ve skutečnosti. Odmyslím všelijaké přírodní katastrofy, tragédie, havárie, vraždy, ty se naštěstí dějí jen sporadicky. Před časem jsme mohli pozorovat jeden temný příběh jen tak v přírodě. Stačilo prozkoumávat obyčejný písečný přesyp kdesi u dálnice z Prahy do Hradce. Jedním z častých obyvatel podobných biotopů bývají larvy hmyzu zvaného mravkolev. Pokud jste v dětství četli Ferdu mravence, jistě si vzpomenete na Ťutínka – hrozivě vypadající monstrum s obrovskými kusadly a hlavně ještě větším apetitem. Ťutínek byl držen v řetězech, aby neublížil hlavnímu hrdinovi Sekorovy knížky. Larva mravkolva, což je onen Ťutínek, má totiž geniální strategii lapání hmyzu. Zavrtá se do písku a na dně dostatečně hluboké jamky nechá koukat jen svá kusadla. Pokud leze kolem nějaký hmyz (brouk, mravenec, saranče) a nedá si dostatečně pozor, najednou zjistí, že ztrácí půdu, tedy vlastně písek pod nohama a tragédie je na spadnutí...
Na onom přesypu jsem si fotila jakéhosi brouka, lezoucího po písku. Blížil se k několika jamkám, u kterých se dalo tušit, že nemusejí být opuštěné. Říkala jsem si, že snad nebude tak naivní, aby se snažil prokličkovat mezi nimi. Ale třeba to byl nechutný frája, který si říkal, že to zvládne levou zadní. Nebo právě spěchal za samičkou poté, co se nalokal jejího neodolatelného feromonu. Prostě nedával pozor a stalo se – začal se nekompromisně sesouvat po úbočí písečného ďolíku, pomalu se přibližoval kruté pasti – dvěma kusadlům s hladovým otvorem uprostřed. Ťutínek brouka chytil za zadní nohu a držel. Brouk se snažil drápat zpět nahoru, čím víc se však snažil, tím hlouběji se propadal zpátky. Fotila jsem ostošest, i když jsem si v tu chvíli připadala tak trochu jako „nestranný“ válečný pozorovatel, v němž začne hlodat svědomí, zda by neměl jedné straně nějak pomoci. Brouk byl na tom špatně a já dobře vnímala jeho paniku z toho, co se mu děje i to, že mu docházejí síly. Dole však byla larva, která si „jen“ chtěla obstarat potravu a jistě uznáte, že pokud se chtěla změnit v dospělého tvora, jíst něco musela. Na konci jsem to nevydžela a Ťutínka i s broukem opatrně vydloubla z důlku ven. Sehrála v tom roli i zvědavost, jak asi larva vypadá. Možná jsem to ani dělat nemusela, nebyl to hezký pohled. Zajímavé bylo, že i po vydloubnutí mravkolev sevření kusadel nepovolil a brouk už fakt nemohl. Vzdala jsem to a nechala tam ty dva osudu. Třeba to nakonec dobře dopadlo, brouk se vymanil ze smrtelného sevření a Ťutínek si později šel ulovit něco jiného. O konci hororového příběhu už však nerozhodoval nějaký šílený scénárista s bujnou fantazií, ale jen a jen matka příroda...
