Rostliny - Bromeliaceae
Bromeliaceae
Tato čeleď je hodně obsáhlá a xerofytních rodů je v ní poskrovnu. Naprostá většina Bromeliaceae roste na americkém kontinentu. Pro zjednodušení se podle vzhledu, způsobu růstu Bromeliaceae dělí na 3 podčeledi. S klidným srdcem mohu pominout podčeleď Bromelioideae, kam patří vlhkomilné rody jako např. Ananas, Aechmea, Billbergia atd.. Daleko víc je pro nás sukulentáře zajímavá podčeleď Tillandsioideae s šesti rody: např. Vrisea, Guzmania, Catopsis atd., přičemž nejzajímavějším velkorodem je určitě Tillandsia. Úplnou lahůdkou je ovšem podčeleď Pitcairnioideae se zhruba desítkou rodů, z nichž některé – Abromeitiella (dnes Deuterocohnia), Dyckia, Hechtia a Puya už patří mezi sukulentní klasiku. Vzpomeňte si třeba na nádhernou Dyckia marnier – lapostollei, kterou potkáte v nejedné sukulentní sbírce (není divu, protože je nádherná) a to samé se dá říct o Deuterocohnia brevifolia, jejíž kopečky a často i kopce vyčnívají z květináčů často i u zarputilých odpůrců všeho nekaktusovo - sukulentního.
Teď musím jako vždy hodně zalovit v paměti, abych si vzpomněla, která rostlina z této čeledi byla jako první v mé sbírce. Asi to byla výše zmíněná Deuterocohnia brevifolia, ale musím se přiznat, že jsem kdysi prvních pár růžic s ozubenými listy „úspěšně“ uhubila. Ty, které jsem dostala asi před dvěma lety, zatím drží.
Pěstitelsky jsou to hodně nenáročné rostliny, vyvarovala bych se jen častého zalévání do středů růžic, aby nedošlo k zahnívání a pozdějšímu skonu. Rostliny z obzvláště extrémních stanovišť, například v chilské poušti, jsou vystavené dlouhým obdobím bez jediné kapky vody a pokud tyto nepříznivé podmínky překročí určitou mez, rostlina se změní v kopeček popela. V kultuře pochopitelně podobným extrémům xerofytní bromélie nevystavujeme, ale nic se třeba nestane, když nějakou tu odnož zapomenete pod stolem déle, než je zdrávo a vzpomenete si třeba až za půl roku. Jsou to tedy tak trochu rostliny do nepohody, vystačí si opravdu s málem a jediným nepříjemným okamžikem se může stát přesazovací proces, protože trníky na okrajích listů dovedou pěkně potrápit. Ale to bych těmto zajímavým a nenáročným rostlinám odpustila, svou nebezpečně ozubenou krásou nám to bohatě vynahrazují.
Fotografie: Deuterocohnia brevifolia
