Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Příroda 7 - Síla vody

14. 1. 2011

Síla vody

Voda. Element tak důležitý k životu nás dokáže občas i nepěkně potrápit. Jindy tak poklidné potoky a říčky se čas od času dokážou proměnit v dravé toky, nemilosrdně s sebou beroucí vše, co se jim postaví do cesty. Také vám připadá, že podobných katastrof v poslední době přibývá? Buď jsme si podobných nepříjemných jevů dříve tolik nevšímali, nebo se skutečně matička příroda na nás – nehodné lidi tak trochu naštvala a začíná nám (prozatím) alespoň hrozit prstem. Tu vytrvalé deště rozvodní potůčky, jindy se poklidně vinoucí krajinou, tu na jedno místo spadnou přívalové srážky v takovém množství, že to pak spolu s bahnem steče z přehnaně velkých a hlavně remízků zbavených polí, sousedících bezprostředně s lidskými příbytky a je zle. Vrtíme hlavou: to tu nikdy nebylo, to nepamatujeme, co jsme živi, ale je nám to málo platné. Zkrátka se s tím musíme smířit. Krajina jde odlesnit relativně snadno, zpětně zalesnit ji se však už nikomu nehodí. Plánujeme další a další asfaltové plochy, silnice, dálnice, parkoviště, stavíme nové výrobní a skladové haly a ukrajujeme z krajiny kousek po kousku. Zaplavujeme zemědělskou plochu slunečními kolektory ve jménu zelené energie a zapomínáme, že by k tomu bylo lepší využít střechy už stojících staveb. Těmito a množstvím dalších způsobů udělujeme původnímu přirozenému prostředí ranu za ranou a nepředpokládáme, že by se příroda mohla začít bránit.

Pak v půlce zimy roztaje sníh, přibývající už od listopadu a je zle. Vodou nasáklá půda už není schopná další pohltit, steče dolů do koryt potoků a řek, kde se spojí spolu s rozlámanými ledovými krami a začne tropit neplechu. Ucpou se otvory mezi novými překážkami - mostními oblouky, zmenšenými zvedlou hladinou a proud zdivočelé vody si hledá jiné cesty, když to těmi původními nejde. Určitě se něco podobného dělo dříve, avšak bylo méně mostů a lávek, hrází, bylo méně zpevněných cest, chatiček, zahrádek a harampádí na přirozených záplavových plochách. Voda se vlila na louky a do lesíků, lemujících vodní koryta a zde už neměla šanci něco ničit – krajina ji po chvíli vstřebala. Nepředstavovalo to žádnou tragédii, možná to naopak pomohlo určitým rostlinným a živočišným druhům, protože se vytvářely přirozené mokřadní plochy, tak důležité při rozmnožování.

Jak vidíte na fotografiích, před velkou vodou není úniku. Vyleje se z břehů a putuje tak dlouho, dokud se nezastaví o nějakou souvislou vyvýšenou překážku. V případě Radbuzy ve Lhotě to byl železniční násep pod Dubovou horou a na levé straně zvýšený břeh se zahrádkami a zpevněnou cestou. Tímto způsobem se železná lávka pro pěší stala slepou cestou – jedna strana skončila ve vodě, pod vodou i byla polní cesta, která vede k Dubové hoře a odtud dál do Litic. Na místě jezu jedna velká vlna, ve vodě ulámané větve a ledové kry.

Radbuza pramení kdesi v blízkosti německých hranic, protéká jižní částí Českého lesa přes několik větších měst (Bělá nad Radbuzou, Staňkov, Horšovský Týn, Holýšov, Stod, Dobřany) a přibírá několik větších přítoků (Merklínka, Zubřina, Černý potok). Nabírá sílu, aby se o kus dál na okraji Plzně i v samotném městě potkala s dalšími toky, spěchajícími k Plzni z různých stran (Úhlava, Mže, Úslava) a dala vzniknout Berounce, která se pozvolna vlní krajinou vstříc Vltavě.

Před několika dny Radbuza předvedla svou sílu, zahrozila už ve Staňkově, Dobřanech a Lhotě, aby množství valících se vod pohltila vypuštěná přehrada před Plzní. Radost z této velké vody mělo kromě pozorovatelů snad jen vodní ptactvo, které ledu zbaveného toku využívalo k hledání potravy. Vzhledem k vývoji počasí řeka asi ještě neřekla poslední slovo, musíme jen doufat, že bude jen cenit zuby a nakonec nekousne tak, aby to bolelo.