Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Vrch Kozinec u Šipína

Volný den a venku nečekané zimní slunce znamená pro mě vražednou kombinaci. Už jsem jako na jehlách a představuju si nějaké pěkné přírodní zákoutí a je jedno, jestli bude mezi kameny, u kamenného křížku nebo na nějaké odkvetlé louce. Na otázku kam musím vymyslet odpověď, aby to nebylo moc daleko, aby to nebylo příliš fyzicky náročné a aby to celou posádku auta dostatečně zaujalo. Tentokrát mě to táhlo do okolí Konstantinek, kde jsou křížky, zříceniny, hradiště a pěkná údolí.

Zvolila jsem okolí Šipína, kde jsem již několikrát byla a prohlédla si tehdy Gutštejn na břehu potoka Hadovky, okolní hradiště nebo údolí Úterského potoka s nádherným pérovníkem pštrosím. Zdejší kraj je plný protikladů, drsný i malebný, plný života a zároveň opuštěný. Při jedné z návštěv jsem v místním lese marně hledala jeden kamenný křížek a slíbila si, že se sem zase vrátím. Povedlo se až po více než 10 letech. Vydali jsme se lesní afaltovou cestou k Pakoslavi s jen velmi přibližnou znalostí polohy křížku. Po pročesávání lesa a pasek jsme hledání vzdali a vraceli se po cestě lemující úpatí vrchu Kozinec.

Napadlo nás ještě prohledat druhou stranu cesty, kde čistě teoreticky také mohla být nějaká lesní louka. Asi po 100 metrech se skutečně travnatá louka objevila, zvedala se pod vrcholem Kozince. Nahoře ležel jeden velký kámen a rostl urostlý strom. Vyběhli jsme nahoru a vydechli úžasem. Vrchol Kozince s kótou 530m nebyl totiž zalesněný, jak jsem podle mapy předpokládala. Tvořilo jej jedno velké skalisko s erodovaným temenem. Po důkladnějším prozkoumání jsme usoudili, že se tady v hluboké minulosti vylila roztavená hornina, její proudy byly dodnes zřetelné. Dnes už se vše pomalu rozpadalo a vzniklé terásky hned využily rostliny – typičtí představitelé skalních stepí: jestřábník chlupáček, mateřídouška, jetel rolní, mochna jarní, růže, rozchodník ostrý, sleziník severní, různé mechy a lišejníky a mezi tím vším tisíce růžiček netřeskovce výběžkatého. Nádhera. A to spousta rostlin nešla teď uprostřed zimy rychle určit.

Směrem k severozápadu se hornina prudce snižovala dolů, asi tu kdysi fungoval malý lom. Holý vrchol kopce hlídali stromoví velikáni, impozantní i v bezlisté podobě. Směrem na západ a severozápad se dalo i v zimním oparu dohlédnout kilometry daleko. Když se po chvíli ještě navíc vylouplo nízké slunce, skalka poskytla nádherné záběry na lávové proudy a okrouhlá jádra v nich uvězněná. Pokud se sem někdy podíváte, zvolte určitě dobu po poledni, kdy se útvar ukáže nejlépe nasvětlený. Na jaře navíc skalka rozkvete a to bude teprve ten pravý zážitek.

Těšili jsme se, že si o vršku zkusíme něco najít na netu, bohužel ten v tomto případě mlčí s výjimkou jednoho německého, zmiňujícího zdejší netřeskovec a českého, popisujícího hledání keše na úbočí skalky. Kolik podobných „utajených“ kopečků – stepních oáz může česká krajina ukrývat před našimi zvídavými pohledy? O to větší překvapení je to, když to vůbec nečekáte...