Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Hrad Věžka

Zima je jediné roční období, které vždy musím nějak přetrpět. Sněhu jsem si jako dítě na horách užila až až (když se tam narodíte, máte to z první ruky), takže mi to bohatě a hlavně vrchovatě stačilo. Proto v zimě uvítám všechny slunečné dny, kdy se sluneční paprsky opřou do sněhové pokrývky a venkovní teploty vylezou nad nulu. Když ještě k tomu vítr pročistí zakouřený vzduch, těším se na každý okamžik, strávený někde v přírodě. Putování přírodou už mám tak trochu jako drogu, když z jakéhokoliv důvodu nemůžu někam na výlet, trpím abstinenčními příznaky, zkrátka nejsem ve své kůži. Ale možná nejsem jediná, třeba to také znáte.

Když v těchto dnech na chvíli slezla sněhová pokrývka a vybylo trochu času, ráda jsem se vydala do míst v blízkosti Plzně, kde jsem ještě nikdy nebyla. Před 7 lety jsem si prošla Zábělou - pravý břeh Berounky v úseku od Dolanského mostu k Bukovci. Nyní přišla řada na část levého břehu.

Zde na spilitové skalce vysoko nad levým břehem Berounky leží ruiny gotického hradu Věžka. Místo si stavitelé nevybrali náhodně, skála se tyčí na ostrohu, chráněném ze dvou stran vodou – Berounkou a korytem potoka, který se do ní vlévá. Podle naučné cedule dokonce už tehdy vybudovali jez, kterým podle potřeby přepouštěli do koryta vodu z řeky a zvětšili tím vodní překážku mezi hradem a jeho oblehateli. Hrad nechal postavit Radmír z Věžky okolo roku 1300, v roce 1351 už podle první zmínky existovala vesnice v podhradí, kde pán Racek ze Švamberka nechal vybudovat kostel sv. Máří Magdaleny. Ten stojí na kopci na druhé straně rybníka v údolí a jeho nová měděná báně vykukuje ze zdí místního hřbitova. Ke hradu patřily v té době obě současné obce v okolí – Druztová na západě a Dolany na severovýchodě.  Později nastává temnější část minulosti hradu – roku 1406 hrad dobyla vojska krále Václava IV. a poslední ránu mu zasadili vojáci Matyáše Korvína při dobývání Plzně r. 1476. Hrad zůstal opuštěný, a pak už jen chátral.

Během deseti let mezi roky 1962 – 72 trosky hradu odkryli archeologové, dnes z vegetace koukají jen zbytky zdí a sklepení. Pamětníci, kteří sem chodívali už jako děti, tvrdí, že se ruiny postupně zmenšují, asi na nich pracuje zub času. Je to logické, protože jen v době naší návštěvy se tu pohybovala desítka dalších výletníků. Mezi kameny jsou k vidění nejrůznější rostliny – sleziník routička, sleziník červený, pod hradem na k jihu obráceném svahu vykukují mezi spadaným listímjedovaý jaterník podléška, kopytník evropský a další zajímavé rostlinky. Teď v zimě na některá místa v údolí nízké slunce asi vůbec nedosvítí, paprsky se opírají jen do vrcholků skály, ruin hradu a svahu pod ním. Voda dole v údolí přepadává přes malou hráz po vydlážděném svahu do soutěsky mezi skalkami a v úzkém korytě spěchá spojit se s nedalekou rozvodněnou Berounkou. I zátoka u ústí potoka má své kouzlo, ve vodě leží padlý kmen stromu a asi úžasný pohled musí být na skalnatý ostroh z hladiny řeky či s pomocí dalekohledu od protějšího břehu.

Slunce už kleslo mezi stromy na západní straně údolí, které  se tak dostalo do studeného stínu. Zbývalo vydat se kolem vody zpět nahoru do svahu, zdvíhajícím se na severní straně. Tam kdesi nahoře v 15. století leželo Korvínovo vojsko a hrad ještě netušil, že udeřila jeho poslední hodinka. Sloužil lidem bezmála 200 let, aby pak odevzdal své zbytky zpátky divoké přírodě. Dobře, že se na něj úplně nezapomnělo.

Fotografie:

1. Rybník pod hradem

2. Kostel sv. Máří Magdaleny

3. Nedaleká Berounka

4. Jaterník podléška

5. + 6. Ruiny hradu

7. Pohled z hradu po toku Berounky (v pozadí Dolanský mlýn)