Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Pernarec

Asi jste si už všimli mé zvláštní posedlosti obdivovat nejrůznější kostely, chrámy a katedrály, zvláště ty staršího data. Jsou to v mých očích stavby, které dominují krajině, zvláště té kulturní, člověkem obydlené. Často dokreslují kolorit měst a téměř vždy obcí i těch nejzapadlejších vesniček. Zajímavé je, že tyto církevní stavby velmi často stojí na energeticky významných místech, kde už dávno před Kristem naši prapředci měli svatyně pro uctívání svých božstev. Není divu, protože díky tehdejšímu sepětí člověka s přírodou dokázali lidé daleko ve větším množství a kvalitě vnímat síly mezi nebem a zemí, jak ty negativní, tak ty pozitivní. Podobné síly nejen vnímali, ale hlavně moudře využívali ke svému prospěchu. Negativním místům se vyhýbali a místa, kde se pozitivní síly projevovaly nejsilněji, měnili na  obřadní svatyně, kam tehdejší lidé nejen chodili projevovat úctu bohům, ale vlastně vědomě čerpali tolik potřebnou energii. Schopnost vnímání této kladné i záporné síly se považovala za dar od bohů a lidé, kteří ji cítili, byli ostatními neobdařenými náležitě váženi a respektováni. Podobnou schopnost pravděpodobně měli stavitelé kaplí, kostelů a katedrál, kdy velice bravurně síly daného místa nejen plně využili, ale často různými stavebními prvky dokonce znásobili. Obávám se, že se podobné umění čím dál víc vytrácí, dnes vítězí více materiální stránka věci. Docela to chápu, dnes se nedá stavět, kde se komu zachce, což je jedině dobře, protože by určitě mnohem více převažovaly stavby zbytečné a škodlivé nad těmi, které by běžným lidem přinášely užitek či dokonce posílení a nemyslím to tělesné. Ale o tom se toho už napsalo a namluvilo dost, vrátím se raději ke konkrétnímu místu.

Když se řekne Pernarec, donedávna se mi okamžitě vybavil voňavý chleba. Netušila jsem, že při cestě do oblasti Konstantinových Lázní pojedu právě kolem pernareckého pekařství, kde se tahle dobrota peče. Víc než místní pekařství (nic proti němu) mě však zaujala dominanta této nevelké obce – kostel sv. Mikuláše. 

Z dostupných informací na netu jsem vyčetla, že první záznamy o Pernarci se vrací až na začátek 13.století, kdy je tato osada počítaná do majetku kláštera v Teplé. O zhruba 150 let později je na návrší v obci postaven kostel sv.Mikuláše. Nevím, zda hřbitov, jehož součástí se kostel stal, zde byl už před stavbou, nebo až po ní, ale to není z mého pohledu tolik důležité. Na začátku 19.století byl kostel opravován a také upravován, přibyla mu totiž hranatá věž se špičatou střechou nad západním průčelím. Poslední úpravy proběhly na přelomu 19. a 20.století a na začátku 30.let.

Protože vnitřní výzdobu si většinou nemám šanci prohlédnout, musím se spokojit s obdivováním stavby zvenku. Přístup ke kostelu je majestátní, přicházíte k němu stoupáním do prudkého kopce, přímo nad vámi se zvedá štíhlá věž, která se u vchodu při pohledu vzhůru zdánlivě skoro dotýká nízko letících mraků, možná v tomto dni na sklonku roku nesoucích slušnou nadílku sněhu. Doufám však, že sníh v mracích vydrží a v trhlinách na obloze alespoň na chvilku vykoukne nízké zimní slunce. Pomalu obcházím kostel s úzkými gotickými okny s vitrážemi na bocích a mezi opěrnými pilíři jeho lodě. Poslední nátěr omítky kostela se na mnoha místech odlupuje, což přispívá k starobylému vzhledu stavby. Obcházím kostel podruhé a prohlížím si všechny detaily. Nevím, zda je zvláštní atmosféra tohoto místa způsobená hřbitovem, na kterém kostel stojí, nebo je to dáno podstatou místa, na kterém byl postavený. Určitě však vím, že je to stavba fotogenická a hlavně úctu vzbuzující.

Přišel čas se s místem rozloučit, před námi jsou ještě další cíle výpravy. Ohlížím se ještě jednou zpátky a lituji, že fotoaparát zvěční jen obraz, nikoliv však úplnou atmosféru zajímavého místa. Právě kvůli ní se snad někdy do Pernarce zase vrátím.

Fotografie: Kostel sv.Mikuláše