Kameny 14 - Údolí Plakánek
Údolí Plakánek
Přišel čas vrátit se k mému týdennímu pobytu v 
Českém ráji, což mi vystačí na několik vyprávění. Mohla jsem zde pobývat díky úžasné pohostinnosti mé kamarádky a celé její rodiny. Zalehla jsem do map a začala se orientovat, jaké cíle v okolí by mě zajímaly. Nebylo jich zrovna málo, ale já už to tak hloupě dělám, že si toho vždy naplánuji více, než je v lidských silách, a pak 
z toho vždycky něco vypustím. Kromě smírčích křížů v oblasti mě také zajímala místa, známá z archeologiských výzkumů s řadou nálezů z halštatsko- laténské doby, tedy období, kdy v našich krajích sídlily keltské kmeny. Bylo mi jasné, že se pravděpodobně do jeskyní a dalších nepřístupných prostor určitě nepodívám, ale chtěla 
jsem vidět místa, kde byly tyto stopy objeveny. K údolí Plakánek jsem původně plánovala jet vlakem a vše si sama prohlédnout, ale nakonec nás tam vzal autem velmi milý tatínek kamarádky – po spoustu let turistický průvodce po Českém ráji. Bylo mi jasné, že nám to ušetří spoustu času, ztraceném přesuny či případným blouděním kvůli neznalosti pro mě neznámých míst.
Na to, podle čeho údolí , dnes přírodní rezervace, dostalo své jméno, je několik názorů. Uvádí se, že to může být podle uhlířské rodiny Plakánků, která zde kdysi dávno pálila uhlí. Existuje i několik legend o neštěstí lidí v souvislosti s tímto místem, je jich však několik a těžko říct, kterou si vybrat. Držme se tedy faktů a raději si budeme všímat přírody.
Cesta začala v malé vesničce Vesec, plné dřevěných roubených domečků. Vesnička působila, jako by se tu zastavil čas. Mě však daleko více lákalo to, co nás čekalo o necelý kilometr dál. V okolí cesty se začaly z přítmí listnatého lesa vynořovat neuvěřitelné vysoké skalní útvary, plné prohlubní a rýh. Místy bylo znát, že zde zapracovala i lidská ruka, ve skále bylo vytesané celé lidské obydlí. Mohla jsem si ukroutit hlavu, skalní stěny se zvedaly po obou stranách cesty. Na pravé straně se objevilo místo, které nás díky tvořivosti nějakého návštěvníka zaneslo až někam do pravěku. Na 
skalní stěně, zčásti porostlé mechem a lišejníky, šlo v blízkosti vyhaslého ohniště zahlédnout neumělé kresby, působící dojmem, že je zde zanechali pravěcí lidé. Nádhera, i když umělá.
Věděla jsem, že místo, kde se našly archeologické nálezy, na sto procent nezahlédnu, mělo totiž ležet někde nahoře na skalách. Snažila jsem se jen odhadnout, kde by to mohlo zhruba být. Tušila jsem také, že po levé straně cesty leží v lese mohylové pohřebiště, ale hledat bych si ho určitě netroufla. V místě, kde se sbíhalo více turistických tras, začali přibývat pěší návštěvníci kouzelného údolí a ještě k tomu houstl počet lidí na kole. V blízkosti cesty se pro mě nečekaně
objevilo jezírko. Přehlídka skalních útvarů pokračovala a jak jsem tentokrát čekala, na konci cesty se ze sevření skal a listnatého lesa vynořil majestátní kamenný hrad Kost. Tady už chodilo lidí opravdu hodně, turistická sezóna byla v plném proudu, takže se to dalo čekat.
Do areálu hradu se mi příliš nechtělo, dav turistů byl opravdu hustý, zůstali jsme tedy v podhradí a raději navštívili výstavu minerálů. Já měla plnou hlavu dojmů z předchozí nenáročné, ale naprosto úchvatné cesty. Člověk touží poznávat daleké neznámé 
kraje a přitom má tolik krásy přímo před nosem… Příroda, myslím, nadělovala spravedlivě, a tak stačí jen, pokud to aspoň trochu jde, nesedět pořád doma….
Fotografie:
1.- 3. Skály v údolí Plakánek
4. Zásah lidské ruky
5. Skalní kresby novodobého pračlověka
6. - 7. Hrad Kost
