Kameny 11 - Vladař
Vladař
Než jsem se poprvé podívala na impozantní, necelých 
k početným magickým místům naší krajiny. Jeden samorostlý známý mého kolegy z práce prý kdysi prohlásil, že pokud si někdy vezme nějakou holku za ženu, tak to bude jen ta, co mu vlastními silami vynese indiánské tee-pee až nahoru na vrchol. Tehdy jsem se tomu smála, stejně jako ostatní, ale v okamžiku, kdy jsem si výstup sama vyzkoušela (bez tee-pee), musím prohlásit spolu s klasikem, že pokud to nějaká dokáže, to musí být ženská J…
Ale popořadě. Hradiště Vladař bylo osídlené v ně
kolika historických etapách, jejichž souslednost se těžko určuje kvůli nedostatečnému archeologickému průzkumu místa. Encyklopedie uvádí, že zde žili lidé pravděpodobně v mladší době bronzové, pozdní době halštatské a časné době laténské (kolem r.500 př.n.l.). Nakonec sloužilo hradiště lidem i v raném středověku. Už jen tenhle časový rozptyl dává místu velký význam, i proto se hradiště řadí k nejdéle známým památkám na našem území. Naposledy na hradišti nedaleko Vladořic (vesnice blízko vrcholu hory) tábořili v r.1424 husité v čele s Janem Žižkou a v r.1639 se zde opevnilo švédské vojsko. Mě však zajímá hlavně ta nejstarší historie, z které jsou díky skromným archeologickým nálezům známy jen útržky.
Samotné hradiště se rozkládá asi na
Vystupuji z vlaku na osamělé lesní 
zastávce těsně pod majestátným Vladařem. Před necelým půlrokem jsem na dominantu zdejší krajiny, patřící do Karlovarského kraje, smutně koukala z dálky – ze svahu v blízkosti obce Protivec, kde jsem nalezla jeden ze zdejších smírčích křížů. Už tehdy Vladař působil tajemně a bylo mi jasné, že na jeho prohlídku musím obětovat celodenní výlet. Tento den přišel dnes a byl o to významnější, že jsem poprvé mohla fotografovat digitálně. Vzala jsem si pro jistotu s sebou i klasiku, ale dopadlo to přesně podle očekávání – na starý foťák jsem ani nesáhla. Byl říjen, cesta od zastávky vedla 
pozvolným stoupáním krásně barevnou podzimní krajinou. Chvilku jsem se zdržela trháním zralých šípků (vitamínů není v zimě nikdy dost), o kus dál zase rostly vzrostlé bedly a pak už se objevila ves Vladořice – obec o několika číslech. Zde se cesta prudce uhnula zpět k obvodní straně kopce. Všude kolem vykukovaly čedičové kameny z vnějšího opevnění kopce, které spolu s barevným podzimním listím vytvářely ještě více kouzelnou atmosféru.
Dál už cesta stoupala docela rychle, u jejího konce se po pravé straně o kus výš vynořily další kamenné valy, což 
dávalo tušit, že se blížím na vrchol hory. Za posledním valem se otevřela tajemná, sluncem zalitá planina. U informační cedule stálo několik velkých osamělých kamenů, uprostřed pláně se nedaly přehlédnout čtyři velmi pravděpodobně uměle vytvořené kamenné mohylky. Když jsem prošla celé, stezkami ze stop koňských podkov protkané návrší, došla jsem až k mělkému zarostlému jezírku. Říká se o něm, že je obětní, což mi nepříjemný pocit v jeho blízkosti jen a jen potvrdil. Jedna z dochovaných pověstí dokonce praví, že se zde utopil sedlák s celým volským povozem. Brrr. Na protější 
straně planiny jsem objevila několik archeologických sond. Chvíli jsem si sedla nad strmým jihovýchodním svahem a zkusila se dívat očima, kterýma z tohoto místa mohli pozorovat okolí všichni předešlí obyvatelé tohoto zvláštního místa. Výhled to byl díky napůl opadanému listí stromů na svazích naprosto velkolepý.
Nadešel čas návratu, byla přede mnou ještě cesta k vlaku do Žlutic. Abych vám pravdu řekla, na historií prosáklé planině Vladaře bych nějakou dobu tábořit určitě vydržela, ale to zmiňované nošení tee-pee tam a zpět bych pravděpodobně
nechala mužskému doprovodu. A zkusím to obrátit: ten, kdo by mi tam to tee-pee (asi by stačil stan) dotáhl, to by musel být chlapák J J…. R.
Fotografie:
1.+2. Kameny u cesty na vrchol
3. Kameny u informační cedule
4. Pohled na vstupní plošinu
5. Umělé kamenné mohylky
6. Jezírko
7. Archeologické sondy
8. Řeka Střela u Žlutic
Náhledy fotografií ze složky Hradiště Vladař
