Příroda 1 - Jinovatka
Jinovatka
Dopředu bych asi měla upozornit,
že nesnáším zimu. Zimu jako teplotu vašeho okolí i jako roční období. Přesto jsou i okamžiky, kdy musím popravdě přiznat, že zima není až zas tak ošklivá a nekonečná doba…
Ani nemusíte odjíždět daleké kilometry z domova, stačí když se jednoho dne na konci prosince ráno probudíte a venku se stane něco zvláštního a jedinečného. Vše je, jako by to nějaký čaroděj začaroval a posypal vrstvou krystalického cukru. Oči přecházejí z té bílé záře, nutí vás 
to mhouřit oči, což je škoda, protože si tak nemůžete nečekanou zimní nádheru pořádně prohlédnout. Dalo by se sice koukat ven z tepla domu, ale není to ono. Stačí se pořádně navléknout do několika vrstev a vyrazit na obhlídku dřív, než vykoukne slunce a všechnu tu nádheru nemilosrdně zničí.
Ani není třeba se dlouze rozhlížet a zjistíte, že obzvláště vyvedená jinovatka pokryla opravdu všechno. Trávu, keře, stromy,
ploty…Aby toho nebylo málo, vzduch je plný mrazivé mlhy, naštěstí husté tak akorát, aby šlo dohlédnout desítky metrů daleko. Nemusíte dlouho přemýšlet, co fotit, kouzelné je všechno okolo. Když z pod jinovatky navíc vykukuje něco barevného, třeba uschlý květ růže, šípek, dlouhé jehličí černé borovice, žlutohnědá kůra kroucené vrby či tmavěhnědé palice květenství škumpy, fotoaparát raději ani nevypínáte. Horší je to s částmi těla, které 
nejsou schované pod vrstvou teplých věcí; tváře červenají, pusa mírně namrzá a ruce bez nepohodlných rukavic zebou, což začíná být při manipulaci s fotoaparátem mírně na obtíž. Ale stačí je chvilku ohřát v kapse a může se pokračovat v lovení postříbřených detailů. Je zajímavé, že některé krystalické jehlice jinovatky na větvičkách jsou dlouhé až několik centimetrů. Trčí z podkladu, na který jsou přichycené, různými směry, jako by je namalovalo neuměle nějaké malé dítě, nebo třeba záměrně šílený malíř. Takhle to asi vypadá na vrcholcích hor, ale jsme ve výšce 
že příroda jakoby se ono prosincové ráno úplně zastavila, aby v plné síle předvedla, jakou má neomezenou moc provádět občas zázraky, v tomto případě zrovna v místě, kde bydlíte zrovna vy. Zázraky jsou, jde o to jenom být vzhůru, zázraky jsou, já nespal a viděl jich fůru…tak to zpívá Karel Plíhal v jedné ze svých poetických písní a já mu musím tohoto nádherného dne na konci roku 2006 dát jen a jen za pravdu...
Fotografie:
1. - 8. Jinovatka
