Krajina 12 - Prácheň
Prácheň
Pokaždé, když jsem jela vlakem po trase Plzeň – České Budějovice, vrtalo mi hlavou, proč tahle trať nevede přes tak velké město, jako jsou Horažďovice a jen probíhá velikým obloukem okolo. Když jsem hledala nějaké informace k tomuto povídání, našla jsem mimo jiné i odpověď na tuhle otázku. Ale k tomu dojdeme v nějakém příštím článku. Zdejší kraj mě lákal hlavně z jiného důvodu. Vždy jsem velice ráda poslouchala jednu hodně
starou černou desku s názvem Bělovláska od již neexistující jihočeské skupiny Minessengři. Celá je jedním nádherně komponovaným zpívaným vyprávěním legendy kolem hradu Prácheň. Než jsem tedy poprvé vystoupala na kopec u Horažďovic, kde tento hrad stával, znala jsem povídání o nehodném Půtovi Švihovském, Bílé paní – Bělovlásce a panošovi z Rabí, všechno krásně romanticky i rozverně zveršované, zahrané a zazpívané. O to víc jsem byla zvědavá, jak Prácheň vypadá.
Horažďovice jsem se rozhodla důkladněji okouknout až cestou z Práchně, teď jsem přešla po mostě řeku Otavu a podél jejího břehu pomalu stoupám po značce směrem ke kopci, kde by měl hrad stát. Nahoře nejdříve zahlédnu malý hřbitovní kostelík sv. Klimenta, když se vzápětí vnořím do listantého lesíku, poté, co si oči přivyknou na zelené příšeří, uvidím návrší a na něm kamenné zbytky kulaté stavby. Až později doma hledám historii místa a toho, co zbylo z hradu.
Kdysi tady bylo přemyslovské hradiště a hřbitovní kostelík možná stojí na místě bývalé svatyně. Doba vystavění hradu nás zavádí až někam do 13.století. Stal se župním hradem rozsáhlého Prácheňského kraje, po vymření Přemyslovců pozbyl hrad svého významu a začal chátrat. Jan Lucemburský daroval zchátralý hrad na začátku 14.století Bavorovi III ze Strakonic, který hrad nechal opravit, aby pak zůstal v majetku pánů ze Strakonic téměř sto let. Následně začal střídat majitele, až se dostáváme k nechvalně známému Půtovi Švihovskému z Rýzmberka, který hrad na začátku 16.století koupil a zčásti zrenovoval. V druhé půlce 16.století byl hrad už definitivně opuštěný.
Půta Švihovský se stal hlavním negativním hrdinou legendy, která se týká Práchně i kostelíka sv.Klimenta. Při opravě Práchně se lakotný Půta rozhodl shromáždit peníze na opravu kostela velice zvláštním způsobem: nechal ulít nový kostelní zvon a před zavěšením do věže poručil poddaným obrácený zvon naplnit až po okraj mincemi. Doba byla zrovna velice zlá (kdy není), lidé neměli dost peněz ani sami pro sebe, podvolili se tedy nařízení jen s velikou nevolí. K těm, kdo se příkazu snažili vyhnout, poslal krutý pán drába. Přesto se zvon stále nedařilo naplnit. Jednoho dne přinutil dráb i chudou vdovu, aby poslední groše, které měla pro své nebohé děti, také přinesla na Prácheň. Zoufalá žena se musela podvolit krutému příkazu, když však vhodila mince do zvonu, rozrušená zvolala: Kéž by ses do země propadl! S velikým rachotem zvon i s penězi zmizel pod zemí. Od těch časů se prý v těchto místech občas ozývají zvuky, připomínající cinkání peněz. A protože strůjcem všeho byl krutý Půta, dodnes prý se na Práchni objevuje jeho duch. Několik odvážlivců se během uplynulých staletí 
pokusilo bájný poklad vykopat, vždy to však překazily podivné čáry, přesahující střízlivý rozum…
Mohu vám potvrdit, že atmosféra rozsáhlé zříceniny hradu je opravdu ponurá, i když jinde mimo les svítí slunce a poletují motýli. Možná je to způsobeno spoustou náletových dřevin, které zde byly ponechané proto, aby zpevnily rozpadající se kamenné trosky. Okolo po pahorku se plazí mechem porostlé propletené kořeny dřevin, pod nohama šustí loňské listí a světlo nesměle nakukuje skulinami mezi hustým listovím. Ani bych se nedivila, kdyby zpoza zvětralých kamenů vykoukla pohádková Bílá paní, jejíž duch se zde asi občas potkává s prokletým Půtou. Opustím raději strašidelné bytosti a vrátím se na zem, tedy na pahorek se zbytky hradu Prácheň.
Hrad sice nepatří katastrálně k Horažďovicím, přesto lidé na radnici uvažovali alespoň o nejnutnější údržbě, tedy i o vykácení náletů. Proti tomu se postavili památkáři, kteří předpovídali rychlou zkázu trosek, zbavených pomyslné ochrany hustého porostu. Na nějakou lepší údržbu však bohužel prostředky nikde a nikomu nezbývají. Ale to asi znáte ze spousty dalších míst…Zanechávám trosky jejich milosrdnému příšeří a když vyjdu z lesa, vítám přívětivé sluneční paprsky, které mě budou věrně provázet na zpáteční cestě do nedalekých Horažďovic.
Fotografie:
1.+ 2. Zříceniny hradu Prácheň
3. Kostelík sv. Klimenta
